Dáváte přednost poslechu?
Klepnutím sem si ho přehrajete v aplikaci Substack
Vždy mě přitahovala příroda. Už od útlého věku jsem se toulal po loukách a lesích, šplhal po stromech a všímal si drobných detailů, struktury kůry, způsobu, jakým světlo dopadá na listy, i pomalého pohybu hmyzu. Vyrůstal jsem v Britské Kolumbii, Manitobě a Ontariu, což mi poskytlo jedinečnou příležitost poznat tolik různých krajin, a každá z nich ve mně zanechala svou vlastní stopu.
Dodnes si pamatuji rodinný výlet do Britské Kolumbie, když jsem byl dítě. Velikost hor mě naprosto ohromila. Ani teď si tak úplně nedokážu představit, jak obrovské jsou. Ten výlet ve mně zůstal, ten pocit stát pod něčím tak velikým a vnímat, jak se přede mnou rozprostírá dálka. Bylo to pokořující a něco to ve mně probudilo.
Doma, v manitobských prériích, nemohla být krajina odlišnější. Rovinatost země byla svým vlastním způsobem stejně dechberoucí jako hory. Obloha nad prérií byla neustále v pohybu, mraky se posouvaly a natahovaly, bouřkové fronty přicházely a odcházely, světlo a stín si pohrávaly s poli. Trávil jsem celé dny venku a jen sledoval, jak se obloha mění. Na neustálém pohybu nad hlavou bylo něco zároveň klidného i vzrušujícího.
V Ontariu upoutaly mou pozornost podzimní proměny barev stromů. Červené, zlaté a oranžové odstíny působily jako tahy štětcem samotné přírody rozstříknuté po krajině. Skalnaté výchozy, které kdysi dávno obrousily ledovce, dodávaly zemi pocit historie, jako němí připomínky minulosti. Během letních měsíců jsem šplhal po stromech a prozkoumával každý kousek svého okolí. Ztrácel jsem se ve strukturách světa kolem sebe, zblízka si prohlížel kůru stromů, způsob, jakým světlo dopadá na list, nebo jak vítr žene mraky po obloze. Vždy mě přitahovaly právě tyto drobnosti. Někomu mohou připadat bezvýznamné, pro mě však vždy byly důležité.
Přestože jsem během dospívání hodně skicoval, malé tužkové kresby ve školních sešitech nebo rychlé studie ve skicácích, s malováním jsem ve skutečnosti nezačal hned. Zkusil jsem to až jednou o Vánocích, kdy mi rodiče darovali sadu barev. Pamatuji si, že jsem tehdy pracoval na několika plochých plátnech, ale příliš dlouho mi to nevydrželo. Život šel dál a k malování jsem pocítil silné volání až ve svých dvaceti letech, někdy mezi pětadvaceti a třiceti.
Ve třiceti jsem se rozhodl. Vyhradil jsem si čas na malování, i když nebylo vždy snadné ho najít. Snažil jsem se malovat čtyři až šest hodin denně, pokud možno sedm dní v týdnu, i když život si vždy tu a tam ukradl několik dní. Malování se stalo něčím víc než jen tvůrčím vyžitím, stalo se způsobem, jak zpracovávat své myšlenky, překonávat výzvy a soustředit se. Dalo mi prostor zpomalit a věnovat se vždy jediné věci, zvlášť ve světě, který se neustále dožaduje naší pozornosti milionem různých směrů.
Když dnes maluji, čerpám ze všech těch raných zkušeností. Hory v Britské Kolumbii, prérie v Manitobě, syté podzimní barvy Ontaria, hmyz, který jsem kdysi pozoroval, jak leze po kmenech stromů, i mraky pohybující se po obloze, to všechno je přítomné, navrstvené v mé tvorbě. Můj styl se v průběhu let vyvíjel a stále více se opírá o výrazné, živé barvy a expresivní práci se štětcem. Vždy mě inspirovali umělci jako Lawren Harris pro své dramatické kontrasty světla a stínu a van Gogh pro své odvážné tahy štětcem a hluboké spojení s přírodou. Postupem času jsem však našel vlastní způsob, jak věci vnímat a vyjadřovat, svůj vlastní umělecký hlas.
Pro mě malování není jen o vytváření něčeho hezkého na pohled. Jde o vytvoření prostoru k zamyšlení, zpomalení a spojení se světem kolem nás. Jde o zachycení prchavých okamžiků, o to, jak se světlo posouvá po krajině, jak barva naplňuje oblohu nebo jak na vás působí tiché místo. Jde o to vzít okamžiky, které by jinak mohly bez povšimnutí pominout, a dát jim místo na plátně, kde je lze spatřit i procítit.
Když se ohlížím zpět, vidím, jak moc mě tyto rané dny formovaly, nejen jako umělce, ale i jako člověka. Naučily mě všímat si, vážit si drobných detailů a vidět krásu v každodennosti. A když se dívám dopředu, vím, že budu dál přicházet do ateliéru se štětcem v ruce a přivádět tyto vzpomínky a zkušenosti k životu na plátně.
Každý obraz, který vytvořím, je příležitostí sdílet kousek této cesty, nahlédnutí do světa, který mě inspiruje tak dlouho, jak si jen dokážu pamatovat. 🎨
~Jeff 
