Raději posloucháte?
Klepnutím sem si to přehrajete v aplikaci Substack
Lidé se mě ptali, proč nemaluji rychleji. Někdy jen tak mimochodem. Jindy to souvisí s poptávkou, výstavami v galeriích nebo rozmachem, který nastane, když zveřejním něco nového. Upřímná odpověď má několik vrstev.
Je tolik nápadů, které chci namalovat, víc, než se mi jich pravděpodobně kdy podaří uskutečnit. Ale chci, aby něco znamenaly. Chci se ohlédnout a být hrdý na to, co jsem vytvořil, ne jen na to, kolik obrazů jsem dokončil.
Rychlost nikdy nebyla cílem. Pokud něco, ubírám se opačným směrem: více detailů, více záměru. Neustále se učím a snažím se tyto lekce vnášet do své práce, ne kolem nich spěchat. Už jsem to říkal, ale neusiluji o realismus. O ten nejde. Snažím se zachytit něco emocionálnějšího, plynulejšího. Je to jako být v přírodě. Oči si nemohou odpočinout. Všechno se pohybuje, dokonce i v nehybnosti. Příroda je bezpochyby mistrem organizovaného chaosu a já se jen snažím následovat její vedení.
Přestěhování do nového ateliéru působilo jako nový začátek. Nechtěl jsem jen více prostoru na malování. Chtěl jsem více prostoru na přemýšlení. A tak jsem všechno zpomalil. Pustil jsem se do větších pláten a vrstevnatějších nápadů. Výsledkem je méně obrazů, ale ty, které jsem dokončil, působí osobněji a úplněji než kdy dřív.
Někdy myslím na své rané práce a přeji si, abych tehdy měl dovednosti, které mám dnes. Ale ty obrazy byly důležité. Dostaly mě tam, kde jsem. Každý tah štětcem mě naučil něco, co jsem potřeboval poznat.
Je v tom i určitý tlak. Když nový obraz někoho osloví, lidé se často ozvou se silnými příběhy. Vyprávějí mi, co pro ně znamenal, jak jim připomněl někoho blízkého nebo vrátil vzpomínku. Chci toho nabídnout víc. Cítím to, když delší dobu nezveřejním nic nového. Zároveň ale vím toto: v rychlém a hlučném světě má poctivá práce stále význam. Skutečná práce vytvořená s péčí má stále význam. Možná nyní víc než kdy dřív.
Nezrychluji, abych uspokojil poptávku. Taková je pravda. A ano, znamená to, že ne vždy dokážu držet krok s potřebami galerií nebo sběratelů. Měl jsem ale štěstí. Tento svět byl většinou laskavý a trpělivý. Doufám, že se tato práce postupem času poskládá v něco trvalého. Že ukáže, že tu byl někdo, kdo skutečně miloval krajinu, oblohu i stromy a snažil se je uctít.
Tyto obrazy jsou otisky prstů, které po sobě zanechám.
Úspěch pro mě nespočívá v číslech. Jde o to, co práce znamená pro lidi. Když se někdo podělí o vzpomínku nebo pocit, který v něm obraz vyvolal, právě to ve mně zůstává. Začal jsem malovat v těžkém období svého života, kdy se zdálo, že se všechno rozpadá. Pomohlo mi to tím projít. A pokud něco podobného nabídla má práce i ostatním, jsem za to vděčný.
Je důležité být hrdý na to, co děláte. A i když na rychlosti v některých profesích záleží, nemyslím si, že umění mezi ně patří nebo patřit má. Ať už jde o malířství, psaní, tanec, sochařství, hudbu, architekturu, poezii nebo divadlo. To, co přetrvá, nikdy nevzniká ve spěchu. Většina toho, co dodnes považujeme za posvátné, vznikala roky, nebo dokonce po celé generace.
A možná právě v tom to celé je.
— Jeff
